Já se snad zhroutím

Přiletím do práce jak vichr. Tedy co mi to jen náledí a můj strach dovolí. Shodím kabát, odkopnu boty a řítím se k počítači, abych ho zapnula. Mezitím z kabelky vytahuji peníze, svačinu a ledovou kávu. Nevadí, že bude prosinec.

Naťukám heslo v počítači, uklidím kabelku, naťukám heslo v počítači znovu a jiné. Trefa! Rozjetá stáhnu poštu, otevřu první komunikační kanály a s vervou se pustím do práce.

Pracovní elán i nasazení mě opustí v tom momentě, kdy asi osmý člověk u mě chtěl:

• něco zaplatit
• něco vysvětlit
• s něčím se pochlubit
• na něco si postěžovat
• něco zadat do počítače
• něco najít v počítači
• něco cokoliv jiného, co odvádí pozornost od práce, kterou jsem započala

Mezitím zazvoní telefon, přijdou čtyři maily se spoustou neodkladných úkolů, pošťák přiveze dva balíky, přestane fungovat internet, nemůžete najít lupu, nemáte drobné na vrácení pošťákovi, přijde pracovní neohlášená návštěva a dojde vám kafe. Teplota stoupá, tlak se vám zvyšuje, o rosném bodu ani nemluvě. A to je ten nejvyšší čas se zastavit. Na chvilku, ale zastavit. Výdech, nádech a znovu a pěkně zhluboka. Vypůjčit si kafe nebo zaskočit do kantýny či obchodu a doplnit svoje zásoby, nalít si skleničku minerálky, protáhnout stresem ztuhlé tělo a uvolněná se vrátit na své pracovní místo. Všechno se dá rozumně řešit a zvládnout a v rámci zachování vlastního duševního zdraví to chce prostě jen zachovat klid.

Někdy je nejlepší řešení zároveň to nejjednodušší. Nestanovujte si náročné pracovní cíle, když víte, že jsou ovlivněny mnoha dalšími neovlivnitelnými faktory a nepředvídatelnými aspekty. Bude se vám líp dýchat a budete šťastnější.

Odborníci říkají, že není nic horšího než tzv. vnitřní napětí. Buďme tedy nad věcí, učme se ne odsouvat pracovní úkoly, ale dělejme je v rámci svých lidských možností a vlastního nejlepšího vědomí a svědomí. Nadlidské heroické výkony nejsou namístě. Nedodržení takových cílů a nesplnění našich vlastních očekávání nás vede k vyčerpání. A to není smyslem ničeho ani nikoho.