Ještě nejsem hotový

Tak jsem onehdy dostal nový obojek. Velký, černý, kožený. Visí na něm jakási placka, prý je to známka, je tam vyryté moje jméno - Akim, adresa a telefonní čísla na pána a paničku.

Tak to jsem úplně nepochopil, moje jméno, to jo, kde bydlím, to taky, ale proč jejich telefony? To se zase chtějí chlubit cizím peřím, teda cizím psem, nebo co jako? Říkali mi, že to je prý proto, kdybych se ztratil, aby jim nálezce mohl zatelefonovat. Ale proč bych se měl ztrácet? Mně je u nich docela dobře a nikam nejdu. Pravda, občas, někdy, sem-tam, no… skoro na každé procházce… se jim trošku schovám… Ale to vám je taková bžunda… A nakonec se od nich vždycky nechám najít.

Ale abych se vrátil ještě k tomu obojku - panička z něho byla asi víc nadšená než já, pořád mi ho chválila a všechny upozorňovala, aby se nezapomněli podívat. Jako kdyby ten obojek byl lepší než já, no řekněte, nemají všichni obdivovat a chválit radši mě, než nějaký pásek, co mi dali kolem krku? Ale ona je vůdkyně smečky v tomto vůbec nějak divná, svým divochům taky chválí kdeco nového, co jim koupí – brýle, i jakýsi hadry, co si pak musejí dávat na sebe… Já nic takového nemám a je to super. Představa, že by mě hastrošili do něčeho, čemu říkají trencle, kalhoty, trika, mikiny nebo kšiltovky, mě děsí. Ale když se jim to líbí, tak prosím, ať si to nosí. Já zůstávám krásně volnýýý…

Ale když mi koupila nový pelech, to se mi líbilo. Je velký, červený a celý jen a jen můůůj. Proto jsem vrčel na jednoho z divochů, když se mi tam furt cpal a chtěl tam ležet se mnou. Tak to teda ne, to je moje a basta fidli. Nikomu ho nedám, s tím ať nepočítají. A asi ani nepůjčím, ostatně já jim do jejich pelechů taky nesmím, tak co.

Je pravda, že ho občas trošku někde natrhnu nebo nakousnu… ale já to dělám z lásky… Si hraju, ne? Jsem přece štěně, a to je asi podobné, jako dítě. Divoši mi to aspoň tak vysvětlovali. Akorát panička to nějak nechápe a ječí na mě, když to objeví, a ještě to pak zašije. To se pak jeden pes snaží zbytečně.

Moje panička je na mě přísná, ale má mě ráda, to se pozná. Naučila mě pusinkovat, je to sranda, hlavně když přijde někdo zvenčí, třeba jejich babička, a já na ni od radosti skočím a vlepím jí pusu, ta se pak ošívá a utírá hodně dlouho. A jak se na mě škaredě dívala, když jsem tak jednou před ní pěkně olízal stůl! No tak divoši tam nechali nějaké drobky, tak jsem to uklidil, podle mě mohla být ráda, ale ona místo toho málem padala do mdlob… Škoda, že nepadla úplně, já bych olízal i ji!!!

To s tím stolem samozřejmě moje panička neviděla, to bych dostal za ušiska, tak jí to ani neříkejte! Ale jinak je to veselá kopa, ta moje paní, to vám takhle třeba volala mému panu doktorovi a slyším, jak mu říká: „Pane doktore, my máme dostat příští týden vzteklinu, nechcete se stavit?“ A pak se oba chichotali do telefonu a vysvětlovali si co a jak, a víte, jak to dopadlo? JÁ jsem dostal injekci! No to jsem se teda moc nenasmál, to vám povím.

Jinak co se týká dalšího očkování, tak prý už mám všechno základní za sebou, tak aspoň že tak, protože tohle mě fakt moc nebavilo a docela to bolelo. A tím pádem taky začala nová kapitola mého života – škola. Páníčkům se nelíbilo, že se někdy zapomenu a svoje psí kamarády upřednostním před nimi… a tak se rozhodli, že budu chodit na cvičák. Když mám všechna povinná očkování, tak prý už můžu. No je to učení mučení, ale taky zábava! Vždycky se tam vyřádím, a pak jim v autě padnu a spím. Taky jsme byli na školicím víkendu na Vysočině! Všichni, celá naše smečka, které oni říkají rodina. A to si představte, že jsem se musel učit i v noci v lese! Ale užili jsme si to, moc. Jenom jestli si myslí, že zapomenu na svoje psí kámoše a kámošky, tak to ne… Mám je rád, fakt. A myslím, že oni mě taky.

Začíná léto a pro mě nová zkušenost - páníčci se se mnou učí chodit na houby. Upřímně štěknuto – někdy mají problém najít mě, natož houby… ale je to zase další nová zábava!

Tak se mějte moc fajn, taky si užívejte léta, a já se vám zase někdy ozvu. Jo a už umím docela obstojně štěkat, jako velký pes, i když prý ještě nejsem hotový. Zatím mám jen 6 měsíců a vážím 25 kg.

Ale to štěkání vám klidně předvedu! Panička říká, že je brutální!