Její Filípek jí říká miláčku, micáčku, mumišenko, majdalenko, Aňušenko, Ančičko jablíčko, Anduličko, kočičko, pusinečko, berušenko, zlatíčko, pokladečku, kopretinko, prdelko moje - a víc si toho nepamatuju.
Anička mu to oplácí slovy broučínečku, jelínku můj zlatý, ty kaňoure jeden, šušínku můj milovaný, šmoulínku, zajíčku, mravenečku, zlatíčko a dál už nezvládám její oslovení vnímat, protože mi to připadá nad lidské síly. Jestli ovšem já nebudu človíček maličký a hloupoučký, bez rozoumku a s očičkama co daleko nedohledí...
Anička holubička vrká dál a já, ač nechci, slyším několik variant dnešní večeře. Filipísek si může vybrat, jestli by si dal játýrka na červeném vínečku, „víš to, které nám přece taaaaak chutnalo“, nebo radši fazolečky pěkně pikantňoučký a nebo se Filipískovi sbíhají slinečky na volská vočička z křepelčích vajíček s měkoučkým chlebíčkem?
Mě, ačkoliv jsem měla ještě před chvílí docela slušný hlad, tento přechází. Že bych měla plné bříšenko těch příšerných Ančiných keců, které mi lezou ven i ouškama? Bohužel tragédie s mojí kamarádkou ještě nekončí. Když se s konipáskem nejmilovanějším konečně domluvila na přírodním řízečku a opékaných brambůrkách a mnoha mlaskavými pusinkami se s ním rozloučila, začala šišlat i na mě.
„Já ho miluju, pavoučíčka mého... Tak kde jsme to skončily, beruško?“ Začala jsem se cítit v pasti. Obtočí mě všema pavoučíma nohama, vypustí jedovatou slinu, omotá do pavučiny... A počká, až se rozložím, aby mě naservírovala na zlatý talíř svému nejmilovanějšímu z nejmilovanějších. Brrrrrr....
Udělalo se mi trochu špatně od žaludku. Nával čehosi hořkého se hrnul směrem nahoru a nechtěl zastavit. Cítila jsem, jak blednu. Anna se zarazila. „Babulenko, není ti něco?“ Asi tu mrkací panenku pobliju.
Vtom však Ančička vyskočila, zatleskala ručkama a vykřikla: „Červená rajčátka! Koupím červená rajčátka! Musím běžet, aby mi nezavřeli a abych byla doma dřív než Filípek, on se nerad vrací do prázdného bytu, víš? Tak papapapapapa...“ A byla v tahu.
A mně se rázem ulevilo.