Proč se cítím být méněcenná

Bylo to nečekané večerní setkání. Chodím si to tak mezi regály nejmenovaného obchodního domu a v hlavě se mi honí nákupní seznamy a cifry, obojí spadající do pracovní sféry.

Dávno po pracovní době, ale co naplat. Jestli chceš, tak musíš. Díky pozdní hodině a navíc ještě ve víkendovém dni tam není moc lidí. Občas proběhne prodavačka, aby doplnila zboží, to je tak jediný adrenalin toho večera.

A pak ho uslyším. Anonymní hlas odmítá pravděpodobně do mobilu pracovní nabídku s odůvodněním, že bere měsíčně 45 tisíc a je spokojený. Že je spokojený, to chápu. Nenápadně vykouknu z uličky. Co když tam na mě čeká štěstí? Můj plat se pohybuje v cifrách třikrát menších a za podmínek vysokého pracovního nasazení a pracovní doby od nevidím do nevidím. Čekám úspěšného padesátníka v obleku – ovšem co uvidím, mi vyrazí dech. Zírám na hubeného mladíčka v riflích o číslo větších. Už nevnímám, co říká do mobilu u ucha… Je mu kolem 25 maximálně a má 45 tisíc měsíčně. Dělám někde chybu???

Okamžitě mi kleslo sebevědomí na nulu a z nákupního vozíku jsem vrátila na původní místo uzeného lososa z Norska. S mým platem třikrát nižším nemusím nakupovat nejkvalitnější zboží. Možná by mi mohl stačit losos polský.

Takže nevím – dokáže mi někdo poradit? Kde dělám chybu? Jsem horší než ostatní? Nebo to není běžný stav a mladíček byl jen speciálním úkazem? Každopádně mi pokazil minimálně víkend. Díky němu se cítím a budu cítit méněcenná.