Copak je tak těžké dávat pozor?

Nechápu, jak mohou být lidé tak roztržití a nesoustředění, že nevědí, co dělají. A dělají pak věci natolik automaticky, že o nich ani nepřemýšlí – a ano, přiznejme si to – právě tady pramení veškeré omyly, kterých se pak dopouští.

Přitom stačí jen přemýšlet nad tím, co dělám, a nebylo by problémů, nebylo by všech těch zkazek o nezamknutých automobilech, zabouchnutých klíčích v bytě, nevypnutých žehličkách, nevyzvednutých dětech ve školce, uvázaných psech na místech dávno zapomenutých, zapomenutých nákupech přímo v nákupních vozících před supermarketem, neoblečených sukních pod kabátem a spousty dalších, které sice v době post-aktuální vyluzují na rtech úsměv, nicméně pro samotné aktéry v době přítomné zcela jistě nejsou příjemným zážitkem. Vezměte rozum do hrsti, přátelé! Není nutno si přidělávat starosti, stačí jen trochu důslednosti a opatrnosti, na tom přece nic není. Než udělám následující krok, překontroluji ten předchozí, copak to je, vážení, tak složité? Vůbec ne. Buďme obezřetní, nechoďme s hlavou v oblacích, a ubude nám starostí! Dopsala jsem tento apel na chladnou hlavu a rozum v hrsti a s uspokojením jsem si šla do kuchyně zalít kávu. Že to bylo studenou vodou, jsem pochopila téměř okamžitě. Druhý pokus se však vydařil na jedničku. A tak jsem si se zadostiučením sobě vlastním, a ve snaze zkrášlit svoji tělesnou schránku, v koupelně vyčistila zuby kartáčkem dcery a domalovala obočí modrou tužkou na oči. Ne ne, ven se ještě nevydám. Inu – kovářova kobyla…