„Ahoj, co děláš?“

To je typická otázka od člověka, který se buďto tak trošičku nudí, nebo s vámi má nějaké úmysly. Třeba vloudit se na návštěvu nebo vás vytáhnout někam na kafe nebo na nákupy. Často po ní může taky následovat pokračování typu – nemohl bys mi prosím udělat, půjčit, zařídit, dovézt, zjistit, domluvit…

Moje přítelkyně Johana, která se vůbec nepyšní dlouhýma nohama, se mnou pravidelně navazuje kontaktní chat na Facebooku. Vždycky začíná slovy: „Ahoj, co děláš?“ To je pro mne výzva, protože na ni nemůžu odpovědět jinak, než že jí začnu popisovat své předchozí minuty, hodiny, případně dny v závislosti na délce promlky mezi mnou a Johanou. Snažím se popsat své nepopsatelné zážitky v krátkých větách, ale nakonec z toho stejně vždycky vznikne minipříběh o několika řádcích, který končí otázkou, jak se daří Johaně. A Johana tuto moji snahu odměňuje vždycky stejně: „Nic moc.“ Nic víc, nic míň, a mne tato odpověď vždy na nože bere. Co to znamená? Jak se tedy má? Co je u ní nového? A tak se začínám ptát konkrétněji, postupně a pomaleji. Na to už Johana umí zareagovat mnohem lépe a holou větu někdy rozepíše i ve větu rozvitou. Je v tom ale další háček. Zlobí ji počítač. Prostě se naprosto nepředpokládaně vypíná. Já, která jsem div ne závislá na tomto přístroji, bych se už dávno zbláznila, zavolala člověka tohoto problému znalého nebo možná vyhodila tento vzpouzející se výdobytek moderní techniky z okna, Johana je ale nadmíru trpělivá. Nevadí jí, že já se nedozvím celou pravdu, co je u ní nového. Ani jí nevadí, že tak vlastně nikdy nemáme šanci dokončit náš hovor normálním a běžným způsobem, jakým je u kamarádek rozloučení. Johana se prostě zapne další den a já čtu na Facebooku od ní novou zprávu: „Ahoj, co děláš?“