Divočák jako prase

„Tyyy jooo, co to je?“ „Zpomal, zpomal, může jich být víc!“ Zabrzdím, zastavím, juknu do zpětného zrcátka – za mnou nikdo, přede mnou kde se vzalo tu se vzalo černé prase.

Jako potkat ho v lese, asi umřu strachem. Obrovský kolos běžící daleko rychleji, než si umíte představit. Dobře, už slyším vaše námitky, takže jinak: vy si to asi představit umíte, ale já viděla tohle zvíře naživo poprvé v životě, a dokonce mi při našem seznámení neurvale zkřížilo cestu. V tom momentě jsem byla neskonale šťastná, že sedím ve svém plechovém miláčkovi, který mě dozajista ochrání a divokého tvora za mnou nepustí.

Takže nádech, výdech, spojka, plyn… „A pokračujeme v krasojízdě, vážení! Dnešní vyhlídková jízda byla oživena pohledem na divokou zvěř, v ZOO koutku byste za to zaplatili nemalý peníz, a přitom za vesnicí máte stejnou možnost zcela zdarma.“

Rozmluvila jsem se po předchozím šoku natolik, že už mi chyběl jen tlampač na střeše auta.

Ono to už tak ale v životě chodí – že z človíčka, jenž byl ještě před malou chvílí ten nejmenší z nejmenších, se naráz stává rádoby hrdina. A nejen při setkání s prasetem.