Tak nám začal nový školní rok. Děti jsou natěšené na další vědomosti, kantoři odpočatí… Nebo to jsou staré báje a pověsti?
Mám mezi svými přáteli několik takových, jež mají děti školou povinné. Jejich matkám se už týden před 1. zářím zdály divoké sny o nakupování školních potřeb, cvičebních úborů a botasek s bílou podrážkou. Před dětmi se naopak nesmělo vyřknout ono odpuzující slovo „škola“, jinak upadaly do těžko zvládnutelných stavů nepříčetnosti.
Čas všechno uhladí a srovná, jak děti, tak rodiče, a po další výplatě snad i zacelí finanční ztráty za nákupy školních pomůcek, podporu SRPDŠ, kulturní akce, školní výlety a další nezbytně nutné výdaje související se začátkem školního roku.
Letos jsem však dospěla k názoru, že ani učitelé se po téměř dvou měsících dovolené necítí při představě nadcházejícího desetiboje nejlíp. Jak jinak si vysvětlit seznam potřebných sešitů vytvořený jedinou kantorkou pro svoje budoucí žáky nižšího stupně základní školy, který obsahuje nesmyslné a neexistující kódy sešitů, případně shodné názvy, ale rozlišné kódy, což je samozřejmě neexistující skutečnost, čili blbost. A teď se děti, potažmo rodiče, snažte! „Možná měla paní učitelka popito“, vyklouzlo z úst matky, která si jinak docela váží učitelského povolání.
Ano, tohle je pouze začátek. Zanedlouho se přidají domácí úkoly z pracovních sešitů nakladatelství Fraus, a to teprve nastane mazec v rodinách.
