Moji milí! Tohle není vtip ani pohádka. Jsem létající pes a mám pro to důkazy. Připouštím, že jsem tedy ještě štěně, ale přál bych si, aby mi tato schopnost vydržela i do dospělosti, což ovšem není ani zdaleka samozřejmé.
Slyšel jsem totiž, že u lidí je to tak, že některá člověčí mláďata mají různé nadpřirozené schopnosti, které ovšem v tom složitém procesu dospívání postupně ztrácí. Nevím teda, jak se s touto informací poprat - jestli si mám to létání šetřit, aby mi dlouho vydrželo, nebo naopak se v tomto oboru zdokonalovat a doufat, že čím líp mi to půjde teď, tím víc mi toho zůstane i na potom. Prý se tomu u lidí říká „Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš“, ale vím já, jestli to platí i u psů? Maminku mám kdesi v tramtárii, teda v chovné stanici Manyanga, a řekněte sami - kdo mi to má asi vysvětlit? Moji pětiletí divoši vědí o životě ještě houby a vůdkyně smečky by se mi mohla taky vysmát, a kdoví, jestli by mě pak ještě nechtěla vrátit do stanice, že jsem se zbláznil. Ona tomu nadpřirozenu totiž moc nevěří.
Ovšem fotografická dokumentace její kamarádky Jany ji zviklala. Je to jasný důkaz toho, že letííííím! Sice jen kousek nad zemí, ale to nevadí. Třeba se to příště podaří až nad stromy. Ale zase nevím, jestli to mám vůbec chtít zkoušet tak vysoko – jednak aby mě bylo vidět (sice jsem už trochu povyrostl, někdo dokonce říká, že i hodně, ale přece jenom, marná sláva, ještě to není ono), a jednak teda nevím, no, jak to říct… Jestli bych se tak jako trošku nebál…
Ještě bych vám to moje létání měl trochu osvětlit. To máte tak: Já moc rád běhám a honím se se svými psími kamarády. Teda upřímně (ale doufám, že se mi nebudete smát!) – největší moji psí kamarádi jsou vlastně dvě holky. Boxerky. No a já když je uvidím, tak se mi občas - vlastně skoro vždycky - stane, že úplně zapomenu na své páníčky a ti se pak na mě zlobí, že je neposlechnu a místo abych běžel k nim, mažu si to na druhou stranu za Carin nebo za Gennou. Jenže ony mě kámošky vždycky volají a lákají a já je mám taky rád. Tak se vždycky pěkně přivítáme a trochu si samozřejmě od samé radosti zaskotačíme. Pravda, někdy se to naše skotačení trochu zvrhne, ale já za to přece nemůžu, ony mě holky vždycky tak rozdovádí, že pak prostě zapomenu na slušné vychování a řádím s nimi o sto šest. No a právě v jednom takovém parádním odpoledni, kdy nás páníčci nechali, ať se vydovádíme a sami si pořád něco povídali (sice nechápu co, ale aspoň nás nechali být), se to stalo. Hrajeme si, honíme se, já běžím, běžím, skáču, běžím… A najednou letím!!! Pravda, jen kousek, ale jak jsem již řekl, mám důkaz! A jsem na to náležitě pyšný.
A už si ze mě přestaňte dělat srandu, nebo uvidíte!!! Vrrrrrrrrr…
