„Co dobroučkého si dnes uděláme k večeři?“ ševelí do telefonu kamarádka Anička. Tedy Anna. Jenomže na to ona neslyší.
Její Filípek jí říká miláčku, micáčku, mumišenko, majdalenko, Aňušenko, Ančičko jablíčko, Anduličko, kočičko, pusinečko, berušenko, zlatíčko, pokladečku, kopretinko, prdelko moje - a víc si toho nepamatuju.
Anička mu to oplácí slovy broučínečku, jelínku můj zlatý, ty kaňoure jeden, šušínku můj milovaný, šmoulínku, zajíčku, mravenečku, zlatíčko a dál už nezvládám její oslovení vnímat, protože mi to připadá nad lidské síly. Jestli ovšem já nebudu človíček maličký a hloupoučký, bez rozoumku a s očičkama co daleko nedohledí…
Anička holubička vrká dál a já, ač nechci, slyším několik variant dnešní večeře. Filipísek si může vybrat, jestli by si dal játýrka na červeném vínečku, „víš to, které nám přece taaaaak chutnalo“, nebo radši fazolečky pěkně pikantňoučký a nebo se Filipískovi sbíhají slinečky na volská vočička z křepelčích vajíček s měkoučkým chlebíčkem?
Mě, ačkoliv jsem měla ještě před chvílí docela slušný hlad, tento přechází. Že bych měla plné bříšenko těch příšerných Ančiných keců, které mi lezou ven i ouškama? Bohužel tragédie s mojí kamarádkou ještě nekončí. Když se s konipáskem nejmilovanějším konečně domluvila na přírodním řízečku a opékaných brambůrkách a mnoha mlaskavými pusinkami se s ním rozloučila, začala šišlat i na mě.
„Já ho miluju, pavoučíčka mého… Tak kde jsme to skončily, beruško?“ Začala jsem se cítit v pasti. Obtočí mě všema pavoučíma nohama, vypustí jedovatou slinu, omotá do pavučiny… A počká, až se rozložím, aby mě naservírovala na zlatý talíř svému nejmilovanějšímu z nejmilovanějších. Brrrrrr….
Udělalo se mi trochu špatně od žaludku. Nával čehosi hořkého se hrnul směrem nahoru a nechtěl zastavit. Cítila jsem, jak blednu. Anna se zarazila. „Babulenko, není ti něco?“ Asi tu mrkací panenku pobliju.
Vtom však Ančička vyskočila, zatleskala ručkama a vykřikla: „Červená rajčátka! Koupím červená rajčátka! Musím běžet, aby mi nezavřeli a abych byla doma dřív než Filípek, on se nerad vrací do prázdného bytu, víš? Tak papapapapapa…“ A byla v tahu.
A mně se rázem ulevilo.
