Tak už jsem doma. Aspoň mi to tak říkají. Já ale pořád hledám maminku, mám od ní pár věcí, tak stále vím, jak voní. Ale není tu. Stýská se mi, jsem smutný a občas brečím. Ale ne zase moc, na to není čas.
Kromě prozkoumávání nového domova totiž hodně času prospím.
Maminku jsem tedy nenašel, zato tu jsou dva malí divoši, kteří vydají mnohem víc zvuků a hluku než všichni moji sourozenci dohromady, a dva velcí vůdci smečky, kteří se mě snaží vychovávat. Oni zatím netuší, že pánem jsem se tu svým příchodem stal já…
Říkají mi Akim, to je fajn, tak mi říkali i u maminky, jsem totiž dle rodného listu Akim Benjamin, tak si nemusím zvykat na nic jiného. I když jeden z divochů mi občas řekne Charlie – asi jsem se tak měl jmenovat, ale to se mi teda vůbec nelíbí a dělám, že neslyším.
Taky mi občas říkají mrňousku, miminko, drobečku, miláčku, štěňátečko, pejsánku a bůhvíjak ještě. Kdo si to má pamatovat.
Jeden z divochů na mě onehdy volal: „Pejsku, jdeme!“
Vůdkyně smečky ho hned napomenula: „Jáchymku, copak ty nevíš, jak se ten pejsek jmenuje?“
A Jáchymek prý: „Vím, Akim. Tak pojď, pejsku, pojď!“
Tak to asi s nimi nebudu mít jednoduchý.
Když si mě přivezli, ukázali mě dvěma ženským – prý babička a teta – a hned abych si je prý zapamatoval a nepokousal je, až budu velký. No to se ještě uvidí! Tyto osoby se zjevily u NÁS doma hned druhý den, a byl jsem jim vzácnější než oba divoši. Starší z nich mi prý koupila piškotky, aby si mě předcházela, ale zřejmě už to s ní není jednoduché, nemohla je prý najít, tak mi nic nepřinesla a pamlsky dostali jen divoši. Tak takhle by to tedy nešlo! Budu si je muset vyškolit! A aby ženský jedny věděly, že jsem se naštval, celou jejich návštěvu jsem prospal.
Taky už u nás doma byla další jakási holka s kámošem. Rozumějte s mým kámošem. Jmenoval se Nero, dováděli jsme na zahradě a všichni z nás byli paf.
Stejně jako když jsem jednou nechtěně vyštěknul, to taky všichni koukali. No vyděsili mě, já se leknul a bylo to… Až jsem se sám sebe leknul podruhé, ještě ten štěkací zvuk neznám.
Tak už jsem vám toho naškrábal levou zadní dost, až mě to unavilo… zeptám se, jestli mi dají něco k žrádlu a půjdou se se mnou vyvenčit, a pak zalehnu do pelíšku a nechám si něco hezkého zdát… Tak pac a pusu a třeba se zase někdy ozvu.
