Znáte ten pocit přetížení, kdy se váš čas mění v hektiku a vy prakticky nestíháte žít? Kdy byste chtěli létat, ale čím víc chcete, tím víc jste pevně přitlačení k zemi?
Poslední dny, týdny a měsíce jsou pro mne hektické natolik, že mám pocit, že pracuji od nevidím do nevidím a nemám čas na nic jiného. Trochu kecám, kdybych neměla čas na nic jiného, nepsala bych právě teď tyto řádky, že? (Nebo je to už příznak rozpolcené osobnosti???)
Ale je to tak - když už jsem na chvíli doma, řeším pracovní úkoly, nebo se do toho přístřešku s postelí a okny chodím jen vyspat. Spím špatně, v noci mě budí divoké sny a pak už nemůžu znovu usnout. Neznám pojem klidný víkend a v neděli už opět chodím do práce, abych všechno stihla. Jsem unavená, přetížená a podrážděná. Rozčilují mě hloupé řeči hloupých lidí a taky hloupé rady chytrých lidí a lži těch ostatních. Nesnáším faleš a přetvářku a v tomto období obojí mnohem víc vnímám. Mí blízcí přátelé se zmítají v depresích a řeší neřešitelné otázky o nesmrtelnosti chrousta, což na mě nepůsobí zrovna pozitivně.
A teď ještě viróza. Ne, neobešla mě a nezamávala mi jen opatrně zdálky. Vyležet ji není čas, teploty vysoké nejsou, tak si jen dám pozor, aby mi „TO“ někam nesedlo, jak mi radila dobrá známá. Jak, to opravdu nevím, ale děkuji za dobrou radu.
Všechno je špatně. Na rozkvetlé sněženky napadla hromada rozbředlé sněhové hmoty a mně chybí sluneční paprsky. Místo tepla mrzne a místo jarního detoxu se cpu čokoládou a slanými buráky. Připadám si jako šmoula, co stále říkal: „Nemám rád…“ - dosaďte cokoliv.
Prosím nezkoušejte na mě psychologické poučky. Buď na mě nepůsobí, nebo možná nejsem zcela normální. Jestli můžete, zahrňte mě pozitivními zprávami o neexistenci hrozby 3. světové války, o 90% slevě kabelek značky Versace, o nastávající dovolené v Dominikánské republice bez hrozby nákazy čímkoliv nebezpečným, o výhře ve Sportce a o spoustě volného času pro moje koníčky. Nebo prostě o čemkoliv jiném… ale krásném a pozitivním…
