Jsem hrdá na svůj národ. Jsem dokonce i pyšná na naše hokejisty. Ano, jsem žena a víc to neprožívám. Postřehla jsem sice před nedávnem, že probíhá Mistrovství světa v hokeji, a co jako? Na jiném programu dávají Ordinaci.
Každému, co jeho jest a já to zdravotnictví mám prostě víc v krvi. Vytkne-li mi někdo tento výběr, odpovím mu otázkou: „Žehlil jsi někdy?“ A debata je u konce.
Ale nejsem zase až takový sportovní analfabet, vím třeba, že hokej se hraje na ledu, s hokejkou a pukem a na třetiny, kdežto fotbal zase na hřišti, s míčem, do kterého se kope a má dva poločasy po 45 minutách. V hokeji jsou nájezdy, ve fotbalu penalty. Ale co je důležitější – fotbal má krásné chlapy! Teda hokej asi taky, jenomže jsou skrytí pod veškerou tou hokejovou výstrojí a není je vidět. Škoda.
Ale vraťme se k Mistrovství světa. Jsme dobří, ČEEŠI, DO TOHO!!! Když náhodou přepnu z třítisícího dílu bůhví kolikáté řady seriálu z naší ulice, vidím, jak makají, a když se zaposlouchám do nadšené komentátorovy řeči, a pochopím, že vyhráváme, zalije mě pocit štěstí a hrdosti. Skutečná národní hrdost.
Jenom si nejsem jistá, jestli bych se neměla jako správná fanynka českého národa chovat úplně jinak. Sehnat si tričko s vlajkou a nosit ho. Sehnat si vlajku a zapíchnout si ji do kabelky. Sehnat si vlajkové chrániče na zrcátka u auta a jezdit jedině s nimi. Nechat si namalovat vlajku na obličej. Nejsem vůbec in.
Ale ani přesto nejsem míň hrdá na svoji rodnou vlast.
