My víme, že jste jedineční! Že jste šikovní, a když chcete, tak i pracovití, že někdy umíte být i romantičtí a za vaší drsnou skořápkou se mnohdy skrývá něžnost.
Máme vás přečtené od A až do Z, známe vaše reakce, víme, co nikdy nevyslovíte a naopak co jste asi chtěli říct, když jste vyslovili nějakou blbost, která se nás dotkla…
Jste naši, a i když už třeba nejsme zamilované (proč nám nenosíte kytky jako dřív a neříkáte ta pěkná slovíčka?), máme vás i tak rády.
Jenže pak přijde kalamita. Čtyřicet. Pětačtyřicet. Padesát… Všeobecně se traduje, že my ženy jsme na tohle citlivky. Ano, jsme. Ale pánové, ruku na srdce – copak vy ne? Znám mnoho případů mužů, kteří se s vlastním věkem vyrovnávali poněkud hůře. Drhlo to. Dost to drhlo. To, že jsou bez vlasů nebo je jejich porost prošedivělý až úplně bílý, to už skousli. Ale oni s přibývajícími roky začínají bilancovat! A blbnout!
Lepší varianta je, když si to dokáží nahlas přiznat. „Mně ti ty moje narozeniny nějak dostaly“, říká můj kamarád Martin. „Čtyřicet, vždyť to už mám polovinu života za sebou, a možná i tu delší!“ V tomto momentě nemá smysl mentorovat nad tím, že dvě poloviny jsou totožně dlouhé, velké, těžké, objemné… Martin je zkroušený a moje vtipné hlášky nechce slyšet.
Hůř bylo s Alešem. „Já mám narozeniny? Jééé, já si to ani neuvědomil…“ předstíral překvapení, když jsem v sobotu navečer dorazila s flaškou. „Někdy ji vypijeme, dneska ale jdu na diskotéku, už jsem domluvený s kámoškami…“ Bylo mně jasné, že pozdní sběr spolu už nevypijeme, protože Aleš coby nezralý rozvedený muž bude oblbovat slečny ve věku jeho dcery.
A tak pánové... Neblázněte! Přece si ten druhý poločas nebudete kazit chmurnými myšlenkami, nebo dokonce decibely neúměrnými vašemu věku! Nemluvě o pohybových aktivitách takových či makových – stejně se už těm dvacetiletým hochům prostě nemůžete vyrovnat.
