Chcete snížit plat?

Není nic jednoduššího. Stačí o to dobrovolně požádat svého zaměstnavatele, a pokud se snad bude vzpouzet, pak odejít pracovat v nejbližším možném termínu do státní správy.

Ale – proč si dělat vrásky, zatím rozpočítáváme „na koho to slovo padne“, ale přijde doba, kdy pochopíme, že všichni jsme na stejné lodi. Pravda, jen někteří z nás jsou u kormidla, ale tito se vymykají všem přírodním zákonům, takže i když se potopí celá loď, oni zůstanou stát na souši. Snižování platů je citlivý a bolestivý proces. Nová vláda nám chce sáhnout na to, co jsme si léty vydobyli, a to se nám nelíbí. Tohle nepopulární opatření má své zastánce, stejně jako odpůrce. Pochopitelně – šetřit se musí, abychom našemu státu konečně ulevili a otevřeli cestu z bludného kruhu zadlužení. Zdražování sice s odporem snášíme a po hospodách na něj nadáváme, ale naučili jsme se ho svým způsobem taky tolerovat. Ale brát nám z naší vlastní zahrádky naše vypěstované ovoce? Ujídat naší vlastní kašičky z naší vlastní mističky? Tak to je neodpustitelné. Málokdo z nás věří tomu, že by se díky takovýmto opatřením našly tak velké úspory, jakých by bylo třeba pro výrazný efekt celého šetřícího procesu, přičemž by každý zúčastněný jednotlivec svůj vlastní úbytek pocítil víc než znatelně. Problematiku vidím zcela zřetelně: Bude-li chtít někdo sáhnout na mou skrovnou nebo i bohatou mzdu, budu protestovat a bránit se. Bude-li chtít někdo sáhnout na mzdu jiných složek, řeknu si – možná mají dost a dost jim zbude i po snížení platů. A v tom je ten rozdíl.